Chvalozpěv o ženě statečné patří k nejoblíbenějším pasážím o ženství v celé Bibli. Právě popularita této pasáže z knihy Přísloví je však zároveň jejím osudem: po celou historii si lidé do toho chvalozpěvu promítají svou kulturu, očekávání, představivost a ženě statečné přisuzují role, které vidí okolo sebe. Někdo v ní vidí hospodyni a skvělou manželku, jiný zase ženu, která ví, co chce, a dosáhne toho. Tento chvalozpěv inspiroval a inspiruje ženy po dlouhá staletí po celém světě. Když si ho dnes přečtu, vidím vedoucí. Nejenže jí její manžel důvěřuje ze srdce, ale ona také rozděluje úkoly služebníkům v domě, navíc posuzuje pozemky, má vlastní výdělky a dělá kvalifikovaná rozhodnutí. To ukazuje na úplné základy vůdcovství, mezi které patří právě schopnost získat si důvěru a dělat rozhodnutí. Proč o vůdcovství této znamenité ženy neslyšíme víc?

Co mají společného v Bibli zmíněné světské babské báje a dnešní fake news? Je špatné chtít poznat pravdu? Jak udržovat svou mysl v duchovní kondici? Vymyjte si mozek!

Apoštol Pavel byl tentokrát ostrý jako břitva. Obvykle při psaní dopisů různým církvím a jednotlivcům poskytuje různorodou kombinaci zpětné vazby, vyučování, zodpovídání otázek, napomínání a povzbuzování. Místy dokáže být velice potěšující, spirituální a s postojem uctívání Boha. Někdy je však viditelně podrážděný, naštvaný, a někdy dokonce až sarkastický. Jako když například v diskusi o obřízce doporučuje, aby si zastánci obřízky svůj pohlavní úd rovnou amputovali. Nebo když označuje své úspěchy, kterých před životem s Kristem dosáhl, za lejno. Já vím. Asi bych to tu neměl psát, tohle je křesťanský časopis a tohle jsou až příliš barvité popisy, které se přece dají říct tlumeně. Jenže Pavlovy dopisy nakonec skončily v Bibli! Následující pasáž je také jednou z těch, kde je docela ostrý. Svému chráněnci Timoteovi píše: „Jak jsem tě už prosil cestou do Makedonie, zůstaň v Efesu a zakaž jistým lidem šířit odlišná učení. Ať už se přestanou zabývat bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou jen k dohadování namísto naplňování Božího záměru ve víře. Cílem přikázání je přece láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Někteří ale z této cesty zbloudili a uchýlili se k prázdnému tlachání.“ (1Tm 1,3–6)

Restrikce přijaté kvůli novému koronaviru COVID-19 otřásly doslova celým světem. Jak vnějším, globálním, tak i tím naším vnitřním, který ovlivňuje, jak vnímáme své okolí a jak s ním pracujeme. Svět církve nezůstal výjimkou. Otřásl se rychle a důkladně. S okamžitou platností byly uzavřeny všechny možnosti osobního setkávání na shromážděních a církev zjistila, že jediný způsob setkávání zůstal online. To je samozřejmě významná změna oproti všem minulým velkým epidemiím v historii, které nic takového neznaly – naposledy v pandemii španělské chřipky v letech 1918–1920. Při dřívějších epidemiích křesťané často zůstávali doma, navíc pomáhali ve společnosti, například v provizorních nemocnicích. Internet a online přítomnost je pro církev již dlouho misijním polem – od sociálních sítí až po vysílání bohoslužeb na síti. Jistě, mnozí křesťané i v dnešní době preferují email a telefon, nicméně okamžitě po uzavření církve se vyrojilo několik způsobů online spojení: různé formy bohoslužby vysílané na internetu a různé aplikace pro osobní spojení, od Zoomu až po Skype. Nejprve byli všichni nadšeni, jak technologie pomáhají. Nicméně statistiky z různých regionů Evropy a USA ukazují, že jen krátce poté začala online účast klesat a během několika týdnů se u většiny lidí projevilo to, čemu se začalo v odborných článcích říkat „Zoom únava“. Není divu. Mnozí zůstali doma na „home office“, celé dny tedy trávili na online aplikacích pro konferenční hovory a pracovní schůzky a večer se jim do církve ve stejné aplikaci již nechtělo.

Během nedělní bohoslužby jsem mezi písněmi přišel na podium, modlil se, udělal sbírku a pak jsem lidi povzbudil k poslední písni slovy Parabible. Tuto neděli jsme v Elementu právě končili seriál přednášek „KudyKam“, ve kterém jsme prozkoumávali to, jak se rozhodovat na životních křižovatkách mnoha možností. Použil jsem proto parafrázovaná slova Ježíše („Já jsem ta cesta, pravda i život.“ J 14,6): „Ve světě, kdy často nevíme kudy kam, kdy stojíme na křižovatkách otevřené budoucnosti, dnes tu stojíme, abychom uctívali toho, kdo řekl: Já jsem navigace, adresa i plná nádrž. On je skutečně vším, co potřebujeme k tomu, abychom dojeli ke správnému cíli.“ Po shromáždění jsem mluvil s jedním hledajícím hostem, který zatím v Boha nevěří. Slova, která jsem použil, ho prý motivovala k tomu, aby si příběh o Ježíšovi přečetl znovu a znovu se mu snažil porozumět. Úplně jinak totiž „slyšel“ stejnou evangelijní myšlenku, ovšem řečenou moderním a pro něj srozumitelným způsobem.

Církev a Boží království jsou dvě veličiny, které spolu úzce souvisejí, ale stoprocentně se nepřekrývají. Boží království je věčné a navždy roste, přesahuje tento svět a přesahuje to, co dělá ta či jiná církev. Církev naproti tomu je místní fyzické vyjádření Božího království na konkrétním místě. Z toho vyplývá, že Bůh je činný také mimo církev jako takovou, protože církev může (a žel často to dělá) Bohu stavět překážky tvrdostí svého srdce, nevírou a podobnými omezeními. Jelikož je církev vyjádřením království v tomto světě, také podléhá (na rozdíl od samotného Království) zákonům tohoto světa: a to jak fyzickým, sociologickým, psychologickým, antropologickým, tak kulturním. Církev je vždy vyjádřením Božího Království ve své kultuře, v jazyce lidí, kteří již v dané chvíli v církvi jsou; je omezena svým stylem; lidmi, které již má; svými důrazy, filozofií služby; a dokonce tak praktickými a neduchovními věcmi, jako jsou fyzické prostory ke scházení.

Když se nad tímto tématem zhluboka zamyslíme, musíme uznat, že církev je zcela jedinečná instituce. Vždyť kolik známe institucí, které nepřetržitě fungují dva tisíce let, a zároveň jsou stále ve fázi růstu? To je výsledek mimo veškeré kategorie. Samozřejmě, známe náboženství a hnutí, která existují také velmi dlouho. Většinou jsou ovšem bez institucionální formy (třeba hinduismus) nebo jsou vázány na konkrétní národ a kmen (židovství). Mít však instituci se všemi známkami organizace, která existuje tak dlouho a stále roste, stále se rozvíjí a která je stále schopna zasahovat nové následovníky napříč rozdílnými kulturami, je unikátní záležitost.

Noe a Velikonoce? Jak jde dohromady příběh Ježíše a Noeho? Ježíš předpověděl, že až se na konci věků vrátí zpět, aby naplnil a dovršil tyto dějiny, bude svět podobný jako za dnů Noeho. „Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka.“ (Mt 24,37–39) Jinými slovy, lidé se budou chovat jakoby nic, a pak najednou přijde zkáza, která je smete. Otázkou je, zda budeš zachráněný, nebo ne. Jde totiž také o to, že před potopou bylo lidstvo dost zkažené, jeho hlavním dorozumívacím prostředkem bylo násilí. Možná vám to až tak nepřijde, protože se většina z nás narodila do velmi klidné doby, ale to je anomálie, která může kdykoliv skončit. Když se podíváte na historii lidstva, je to prakticky nepřetržitá nit válek a násilí. Dokonce, i když neválčíme, máme sklony k násilí, které pocházejí z vrozeného sobectví: „Je to moje, a co chci, to si vezmu! Když mi to nebudeš chtít dát, vezmu si to stejně.“ Můžeš si říkat, že jsi ten dobrý. Já bych nikdy... Jsi si tím jistý? Opravdu jsi lepší? Podle čeho se to pozná? Podle kultury? Němci byli velmi kulturní národ, přesto stáli za dvěma světovými válkami v nedávné minulosti... Asi to nebude to pravé.