Domácí vzdělávání


Učit děti doma nebo je posílat do školy?


Ačkoli nejsem žádný odborník v oblasti domácího vzdělávání (známého spíše pod názvem „domácí škola” nebo „individuální vzdělávání”), pokusím se zde popsat něco málo ze svých (zatím) drobných zkušeností i z obecných informací o DV, a představit vám, co domácí vzdělávání vlastně je i co obnáší.



Nejprve pár obecných údajů


Rodiče a nebo učitel rodiči delegovaný. Od 1.1.2005 byl v ČR uzákoněn nový školský zákon, v němž je domácí vzdělávání (pod názvem individuální) uvedeno jako rovnocenná forma plnění povinné školní docházky. O povolení lze požádat jakoukoli základní školu v ČR. Podmínkou pro vstup do domácího vzdělávání na prvním stupni ZŠ je maturitní zkouška vyučujícího rodiče, na výuku druhého stupně ZŠ je už nutný vysokoškolský titul a vzdělávání děti na druhém stupni ZŠ je zatím stále ve fázi pokusného ověřování.


Asociace pro domácí vzdělávání. Můžete se podívat na její stránky: http://www.domaciskola.cz/.



A nyní naše zkušenost


Moje první setkání s „domácí školou” bylo na jarním semináři pro pracovníky s děti v roce 2005, kde o svých zkušenostech s domácí školou vyprávěli manželé Plaňanští a jejich osobní prožitky mi jak se říká „nasadily brouka do hlavy”. Naše starší dcera měla jít po prázdninách do 1. třídy a najednou tu byla i jiná možnost, jak ji poskytnout vzdělání. Začali jsme se za to s manželem pravidelně modlit a rozhodli jsme se rodinu Plaňanských osobně navštívit. Ti nás v našem hledání utvrdili a my jsme se rozhodli naši dceru učit doma.


Výuku jsme obvykle začínali modlitbami a čtením Bible, na které se Nikolka učila číst. Učili jsme se běžné učivo 1. třídy ZŠ a snažili se do všeho aspoň trochu zakomponovat Bibli podle slova z 5. knihy Mojžíšové 6,7. Výhodou také bylo, že se Nikolka se mnou učila i prakticky - nakupovat, vařit, péct ... Mnohem více jsme vyráželi s rodinou na různé exkurze i na prohlídky různých kulturních památek a obecně jsem na ni měla mnohem více času.


Co bylo a stále je velikou výhodou domácího vzdělávání u nás a myslím i všeobecně, je vysoká flexibilita. Ne vždy - každý den - bylo možné se s dcerou učit, jelikož byly skupinky, sborové akce nebo jiné aktivity, které omezovaly naše společné studium. Nicméně, ačkoli jsme se s Nikolkou učili pouze 4 dny v týdnu, 2 hodiny denně, byli jsme neustále o značný skok napřed od jejích spolužáků. Proto nás ani netrápilo, že se neučíme přesně podle pravidel a navíc jsme mohli náš náskok využít i tak, že jsme s dcerou v některých předmětech „zabrousili do větších hlubin” a probírali i látku druhého ročníku.


I když se nám domácí škola zamlouvala a plně vyhovovala naší práci pro sbor, na začátku 2. třídy nastoupila Nikolka do školy. Důvodem bylo mé studium na vysoké škole, které jsem v kombinaci s domácí školou a službou ve sboru nebyla schopná stíhat. Po ukončení mého studia  jsme se loni v červenci rozhodli znovu vstoupit na loď zvanou „domácí škola” - teď už s oběma dětmi, osmiletým Tomášem a devítiletou Nikolkou. Nikolka je nyní ve 4. třídě a Tomáš ve 2. třídě. Musím přiznat, že učit dvě děti najednou už není tak jednoduché a často hledám radu a pomoc u Pána i přátel a známých, protože si mnohdy nevím rady, přesto vidím, že DV má celou řadu výhod, o které nechci v tomto čase přijít.

Když shrnu výhody...


Jsou to především možnost osobně dohlížet na vzdělávání svých dětí, nabídnout jim lepší podmínky, než nabízí škola, věnovat jim svůj čas a vést je tak i k Pánu, ušetřit čas (obecně platí, že vyučovanou látku dítěti doma vysvětlíte a procvičíte s ním rychleji než ve škole), rozvíjet komunikaci se svými dětmi, učit je vyučované látce i prakticky, zařadit učivo do kontextu života rodiny i potřeb dětí. Tou největší výhodou je však bezpochyby to, že jako rodiče máme možnost věnovat svým dětem pozornost a vtisknout do jejich srdce svou víru i lásku k Pánu Ježíši. Vnímám tyto roky jako jednu z posledních možností, kdy mohu své děti nasměrovat tam, kde, jak věřím, je Pán chce mít.




Námitky proti


Mnozí odpůrci DV často namítají, že vzdělávání doma dítě izoluje od společnosti a děti pak trpí nedostatečnou socializací, neschopností navazovat kontakty a komunikovat s vrstevníky. Je pravdou, že děti pro svůj zdravý psychický vývoj potřebují kolektiv, vrstevníky a vztahy s nimi. Socializace znamená, že se učíme vycházet s druhými lidmi. Neznamená to tedy, že k tomu děti potřebují výlučně své spolužáky. Díky tomu, že děti vyučované doma netráví „v lavici” tolik času jako děti ve školách, mají mnohem více času na různé volnočasové aktivity, kde se mohou seznamovat se svými vrstevníky. V našem případě také navštěvují sbor - společenství křesťanů, kde navazují kontakty a vztahy nejen s vrstevníky, ale se všemi věkovými skupinami.




Výzva na závěr


Vím, že i mezi námi v Apoštolské církvi existují rodiny, které své děti vyučují doma a mnozí z nich se možná cítí jako „osamocení vojáci v poli”. Máte-li zájem, mohli bychom se o své rady, zkušenosti, nápady i pocity podělit na těchto stránkách AC dětem, kde můžeme zřídit něco jako burzu nápadů a materiálů, se kterými ve svých rodinách pracujeme.


Na závěr bych chtěla povzbudit všechny ty, kteří své děti učí doma, slovy apoštola Pavla: „Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.” Filipským 4,19

Radka Fleková, AC Kolín

rflekova@seznam.cz